Text kázání ke stažení: Pane_nauc_nas_modlit_ se_I.rtf
Pane, nauč nás modlit se I: Celoživotní služba
Lukáš 2,21-39
Kdybyste, milí přátelé, měli uvést/zvolit/vyslovit jednu jedinou věc, kterou byste ještě chtěli vidět nebo zažít před svou smrtí – co by to bylo? Skutečnost, které byste se rádi dočkali, než skončí vaše pozemská pouť. Jak se říká: Tak tohohle bych se ještě rád dočkal. Nebo: Co by byla jedna hlavní věc, po níž byste si mohli říct: Tak teď už můžu umřít? Těžká otázka, že? No, je mi jasné, že odpověď na ni se asi bude zásadně lišit podle toho, kolik nám je let a co už máme za sebou. A čím jsme mladší tím víc nám asi hlavou začne vířit obrovské množství skutečností, které bychom ještě chtěli zažít. No a pochopitelně, pokud vám je -náct, nebo 20, 30 asi vůbec takhle nepřemýšlíte, a možná si teď říkáte: Á, náš kazatel řeší krizi středního věku… No, ale myslím, že starší z vás mi rozumějí… Co by to tedy bylo? Ta jedna důležitá věc, kterou byste ještě rádi ve svém životě viděli, nebo které byste rádi dosáhli. Úspěšné dokončení školy? Nebo aby váš potomek úspěšně dokončil školu? Vnoučata? Nebo třeba smíření v rodině, uzdravení vztahů? Dokončení nějakého dlouhodobého projektu? Něco jiného?
Ve vyprávění evangelia, jež jsme četli a nad nímž se dnes budeme zamýšlet, se setkáváme se dvěma osobnostmi, které se té klíčové skutečnosti, kterou vroucně vyhlížely, dočkaly.
- Chudá a věrná rodina
Evangelium nám popisuje nečekané a velmi překvapivé setkání, na kterém o maličkém Ježíši zazní fascinující prohlášení. Jeho rodiče o svém malém miminku, jež právě přinesli do jeruzalémského chrámu, slyší dech beroucí slova. A z těch slov se dozvídáme i my, že to malé dítě je a bude vzácným darem nejen pro jeho rodiče, ale pro celý Izrael, a dokonce i pro všechny národy. I pro nás, kteří tento příběh čteme a připomínáme si a znovu vyprávíme o víc jak 2000 let později. Když se ale do toho Lukášova vyprávění začteme pozorněji, zjistíme, že velmi důležité a vposledku povzbuzující skutečnosti se o Ježíši dozvídáme už i z toho kontextu, z prostředí a času, v nichž k tomuto nádhernému a překvapivému dvojsetkání dochází.
Na úvod čteme, že Ježíše přinesli Josef s Marií do chrámu, když uplynuly dny jejich očišťování. To vyjádření souvisí s ustanovením Mojžíšova zákona (Lv 12). Podle tohoto předpisu byla matka chlapce po porodu 40 dní kulticky nečistá a na konci tohoto období bylo třeba obětovat ročního beránka jako zápalnou oběť a holoubě nebo hrdličku jako oběť za hřích. Pokud ale byla rodina chudá a nemohla si beránka dovolit, stačila holoubata dvě. Tak tomu bylo i v případě Josefa a Marie. Rodiče ovšem také přinášejí Ježíše proto, aby s ním předstoupili před Hospodina. Toto počínání zase souvisí se zákonem (Ex 13), který stanovil, že vše prvorozené má být zasvěceno Hospodinu. Byla to připomínka základní události spásy Izraele – když při vyvedení z Egypta Hospodin ušetřil izraelské prvorozené, zatímco egyptští prvorození umírali. Izraelští prvorození tak měli být zasvěceni do služby Hospodinu. O něco později pak bylo umožněno se z této služby vykoupit zaplacením poplatku některému z kněží, který tak prvorozeného ve službě zastoupil.
Ty souřadnice onoho překvapivého setkání, jež nám Lukáš prostředkuje, nám představují Ježíšovy rodiče jako zbožné a chudé. To je velmi důležité zjištění. A myslím hluboce povzbuzující i pro nás dnes. Jsou věrni Mojžíšovu zákonu, podřizují se věrně Hospodinovým ustanovením. Ježíš se tedy plně ztotožňuje se svým národem. Slyšeli jsme i v tom čtení, že již osmého dne po narození byl obřezán, a stal se tak účastníkem smlouvy mezi Hospodinem a Abrahamem. Bylo mu dáno jméno Ježíš, jež mu skrze anděla určil sám Bůh. Tak se rodiče zříkají svého práva dítě pojmenovat a podřizují se Boží vůli. Uznávají různými způsoby, že dítě patří Hospodinu. A jméno Ježíš – Ješua, Hospodin je spása – naznačuje, že skrze toto dítě bude Bůh konat svoje dílo. A přitom ale tento zasvěcený Boží služebník přichází do zcela obyčejných a chudých poměrů. Je jedním z nás. Dokonale zná a pozná chudobu a bídu lidských poměrů, běžného lidského života. On, královský syn, jak nám za chvíli řekne Simeon: Hospodinův zaslíbený Mesiáš, je jako my. Zná život jako my. Zná všechny bolesti i radosti lidského života, jeho trápení, zápasy, pokušení, smích i slzy. A proto nám dokonale rozumí. Zná nás. Ví, jaké to je, být člověkem. Čelit všelijakým tlakům ve vztazích s nejbližšími. Všemožným zátěžovým situacím, jimž i my čelíme. Být konfrontován s ekonomickými a politickými tlaky a marastem doby. A to všechno ve stínu smrti. V tomhle slzavém údolí, v němž i my žijeme svůj život. Proto nám může pomoci. Autor listu Židům napíše později: Proto musel být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě, a mohl tak smířit hříchy lidu. Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky. (Žd 2,17-18) Nebo apoštol Pavel v 2K 8,9: Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. Ježíšova chudoba nám přinesla nekonečné bohatství. Díky ochotě být jako jeden z nás má pro nás dokonalé porozumění a má moc nám pomoci. To je slovo povzbuzení i do této těžké doby, v níž jsme. Máme Spasitele, který nás zná, rozumí nám a je s námi v tom, v čem jsme.
- Chvála věrného stáří
Toho dne má ale v chrámovém nádvoří dojít ještě k jiným událostem, než jen očištění matky a představení dítěte. Vlastně k událostem z Lukášova hlediska i důležitějším. Právě v ten čas, kdy rodiče přinášeli Ježíše, aby naplnili požadavky zákona, přichází k nim pozoruhodná osobnost, muž jménem Simeon. Jeho věk nám Lukáš sice neuvádí, ale z kontextu vyrozumíme, že je to patrně již stařec. Je to muž spravedlivý a zbožný, a navíc očekává příchod potěšení Izraele, tedy splnění mesiášské naděje židovského národa. A toto jeho očekávání nemá nic společného s nějakým politickým blouznivectvím, jejž byl tehdy Izrael plný. Se Simeonem, dosl. na něm, spočívá Duch svatý, tedy Duch proroctví a inspirace. Simeon je ale hlavně muž, který žije, a možná už dlouho, Hospodinovým slibem. Duch svatý mu předpověděl, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. To, co Simeon touží ještě zažít, než se dokončí běh jeho dnů, je vidět Krista. A nyní přišel čas, aby se jeho naděje naplnila. Veden Duchem přichází v pravý okamžik do chrámu. Přijímá Ježíše do náručí a vzdává Bohu chválu nádhernými slovy, plnými pokoje, vyrovnanosti a určitého pocitu naplnění, dokončení. Simeon ví, že jeho pozemská služba je u konce a tento konec ho naplňuje radostí, protože vidí Toho, jehož příchod tak dlouho očekával a jemuž celý svůj život zasvětil. Verš 29-32.
Kdo z nás by si, milí přátelé, nepřál nějaký takový závěr svého života, plný vděčné a naplněné radosti? O Simeonově životě nevíme jinak vůbec nic, ale přesto nám těch pár Lukášových řádků o něm neříká málo. A to málo si můžeme vzít k srdci. Můžeme se jím nechat inspirovat a vést ke zdroji naděje i my v těchto nesnadných časech, jež prožíváme a v nichž vlastně nikdo z nás tak docela netuší, kdy přijde čas jeho konce. Simeon je zjevně muž naslouchající Hospodinu, žijící s Bohem v každodenním blízkém vztahu, takže mohl slyšet i onu velmi osobní předpověď. Jeho chvalozpěv je plný odkazů na SZ, zejména proroka Izaiáše. Simeon tedy naslouchá Písmu a z něj slyší Boží slovo. Odkaz na jeho zbožnost pak ukazuje i na rozměr modlitby a celkové oddanosti Bohu v celém životě (proto je muž spravedlivý). Sám sebe vnímá jako Hospodinova služebníka a celý svůj život jako službu Bohu. Není to kněz. A přesto je jeho život se vším, kdo je a co dělá, bohoslužba. A k tomu všemu jeho příklad zve i nás, milí přátelé. Žijeme v nejisté době. Nevíme, co bude za týden. Ale žít jako Simeon životem boho-služby, naslouchání Božímu slovu, modlitby a touhy po spravedlnosti můžeme již nyní. Nemusíme čekat, až se okolnosti zlepší. V té Simeonově důvěrné poddanosti Hospodinu je klíč k jeho pokoji a radosti i klíč životního naplnění a určité stability.
A je tu i druhý příklad věrného života a požehnaného stáří. Žena, prorokyně jménem Anna. Jako mladičká byla provdána, ale po sedmi letech ovdověla. Ačkoli by to asi nebyl žádný problém, již se znovu nevdala, ale celý svůj život odevzdala službě Bohu v postech a modlitbách. Nyní je i její život v závěrečné etapě, je jí požehnaných 84 let. Přesto stále věrně slouží Bohu tím, čím si předsevzala. Slovům nevycházela z chrámu, není třeba rozumět tak, že by tam kdesi bydlela, ale spíš tak, že zkrátka pravidelně přicházela do chrámu v čase pravidelných modliteb. Možná nám to zní nezvykle, možná až kuriózně – ale možná i my známe někoho takového, ženu či muže zralého věku, o nichž bychom řekli, že jsou lidmi modlitby. Lidmi, kteří ve svém životě nemají za potřebí ještě užít to a užít tamto, ještě vidět ten nebo onen kout světa nebo dosáhnout toho a toho, to nebo ono ještě stihnout, nemají potřebu stále sami sobě nebo druhým něco dokazovat… Jejich srdce je odevzdané Bohu a Jeho království. Možná nejsou příliš vidět, nepůsobí jako vůdčí osobnosti – a přesto jsou mocnými služebníky. Jejich modlitby a třeba i posty připravují Božímu dílu prostor v tomto světě nebo i v životech lidí, za něž se přimlouvají. V očích světa to může znít kuriózně a ti lidé často působí nepatrně – ale pokud jste někoho takového znali nebo znáte, pak potvrdíte, že skutečnost bývá dost jiná. Z takových lidí nezřídka vyzařuje zralost a moudrost, leckdy i vřelá laskavost a vlastně i jakási vnitřní moc. Buďme i my takovými lidmi. Nemusíme čekat až na pozdní věk. Ostatně Anna takto žila skoro celý život. Dej, abych poznal jako Anna, viděl jak Simeon…
- Radost a meč
Ano, milí přátelé, kéž bychom mohli i my tak zřetelně svým duchovním zrakem vidět to, co Simeon a Anna. I my se potřebujeme z Boží milosti každý den nově s důvěrou spoléhat na to spasení, které bylo dáno zahlédnout těmto dvěma věrným Hospodinovým služebníkům. Žít s důvěrou, žít vírou v Krista, který, jak říká Simeon v tom nádherném chvalozpěvu, přímo zosobňuje Boží spásu lidí a světa, je slávou pro Izrael, ale také zjevením národům. V něm přišla na svět Boží spása, naše záchrana. V Ježíši Kristu, který je potěšením Izraele, ale i světlo světa, v Ježíši se nám dává poznat sám Bůh. Sám Bůh přichází, aby se nás ujal.
Simeonova slova i slova Anny vzbuzují u Ježíšových rodičů úžas a údiv. Simeon jim žehná, ale doplňuje i méně radostnou část svých prorockých slov. Nezamlčuje celou pravdu, i když ji možná, jak vyplývá z jeho slov, sám zná jen v náznaku. Jak říká Marii o Ježíši: Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohým v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí. Mesiášovo působení přinese bolestné rozdělení. Všichni k němu budou muset zaujmout nějaký postoj. A někteří toto spásné znamení nepřátelsky odmítnou. A toto nepřátelství vůči Ježíši přinese Marii nevyslovitelnou bolest: jako by meč pronikl její duší. I ona bude muset přijmout, že Ježíšova cesta je jiná, než by jí říkalo mateřské srdce. Ani Simeon, ani Maria v tom okamžiku radostné chvíle v chrámu nejspíš netuší, co ta prorocká slova znamenají. Ale již tady, na začátku Ježíšova pozemského příběhu, můžeme zahlédnout a pocítit temný stín golgotského kříže.
A my víme, protože známe celý ten příběh, víme, že se i tato prorocká slova naplnila. Že Ježíš, Hospodinův Mesiáš, potěšení Izraele i národů, byl vydán do rukou lidí, trpěl, byl zavržen vůdci Izraele a ukřižován rukou pohanů. Přesně tak, jak o něm bylo psáno. Pro nás, pro naši spásu. To místo nás byl zavržen, abychom my byli přijati. To místo nás nesl soud, abychom my nemuseli být odsouzeni. Svou smrtí zlomil moc smrti, hříchu a temných sil. A třetího dne byl vzkříšen – aby v něm získal věčný život a pevnou a nezlomnou naději pro každý den každý, kdo v něj věří. Amen.